Leden 2010

Savojská bramborová polévka

24. ledna 2010 v 21:33 | toffo |  V toffo-kuchyni
Nevím, jestli má tato polévka vůbec něco společného se Savojskem.
Co vím, že jsem si na ní recept opsala před - hm - více lety od kolegyně Stáni z brožury francouzské kuchyně, společně s receptem na cibulovou polévkou z Cardaillacu. A vím, že mi moc chutná. Že je strašně jednoduchá, je to pěkné pohlazení na pochroumaný žaludek a možná i duši.


Na 4 porce potřebuji:

2 střední cibule,
5 mrkví,
4 středně velké brambory,
60 g másla,
1,5 l vývaru (nebo vody a bujónovou kostku),
2 lžičky hladké mouky.
Na dochucení:
sůl,
muškátový oříšek,
pažitku.


Cibuli nakrájím nadrobno, osmažím na másle do růžova. Přidám očištěnou, jemně nastrouhanou mrkev a dusím, až zavoní. To přidám dvě lžičky mouky a mírně zapražím. Zaliji vývarem, přihodím na kostičky nakrájené brambory. Nechám mírným varem táhnout, probublávat. Přibližně 45 minut nebo do změknutí brambor. Osolím, je-li třeba. Párkrát nad polévkou strouhnu muškátový oříšek. Hotová polévka se na talíři posype pažitkou.


V lednu jsem na tom s čerstvými bylinkami špatně. Když nevyrazím dvanáct kilometrů do nejbližšího "hyper, super," v místě jich moc nepořídím. Bedlivé oko už zpozorovalo změnu. Savojská - nesavojská, byla prostě s lžičkou kysané smetany a rozmarýnem. A byla to příjemná změna.


Na jaká vylepšení máte chuť vy?

Kluci v akci

19. ledna 2010 v 9:38 | Lukáš a Martin |  Kluci v akci
Na muže, který vaří, je vždycky hezký pohled. Cituji Yvu. A já sklízím první ovoce svého blogování? Nezávisle na sobě mi moji dva legitimní i nelegitimní švagři zdokumentovali své kuchařské počiny. Založila jsem jim ve své galerii místečko, uvidíme, zda jim nadšení vydrží.




Bramborové placky, které se hodí i na "bárbíňáckou" oslavu

10. ledna 2010 v 8:04 | toffo |  Recepty z Chalup
Tohle je ten nejlepší, nejchutnější a nejpravější recept chalupské babičky. Dalo by se říct, že kdo tyhle placky ochutná, stává se na nich zavislý. To samé platí o Chalupech. Kdo tam byl alespoň na návštěvě, strašně rád by se tam alespoň jednou vrátil.
Placková závislost se v naší rodině táhne už čtvrtou generací, tedy jen co já pamatuju :-). Na "bárbíňácké" oslavě narozenin mojí Aničky měly být čestným chodem. Co jsme pro nemoc zmeškali, to jsem dohnali dodatečně.

Potřebujeme pouze:
brambory uvařené ve slupce,
hladkou mouku,
sůl,
olej nebo lépe sádlo na pečení.


Brambory uvařím ve slupce, klidně den předem. Nechám vychladnout, oloupu a zvážím si je. Podle jejich hmotnosti si odvážím mouku - přibližně jednu třetinu hmotnosti brambor. Babička ani maminka samozřejmě neváží a mouku sypou od oka. Mě se to už ale krutě nevyplatilo, proto dále poctivě vážím.
Brambory nastrouhám na struhadle na jemných slzičkách, přidám mouku, soli asi tak hrstičku a vypracuju těsto. Je trochu gumové. Vyválím šišku, nakrájím na dílky a každý rozválím na placku. Bohatě podsypávám moukou, rády se lepí. Tvar placky si můžu určovat, kulaté i šišaté, jen aby se využilo každé místo na plechu.

Brambor jsem měla mírně necelých 1100 g, mouky jsem navážila 300 g. Peču je na sádle, v troubě rozpálené na 200 C, dokud okraje placek nejsou zlatavé, křupavé a možná i trochu připálené. Ty chutnají nejlépe. Upekla jsem 12 placek, přibližně velkých jako je jídelní talíř.


Placky jsou vláčné, ohebné, těmito vlastnostmi možná připomínají tortilu. Okraje jsou křupavé. Čím roztrhanějších okrajů docílíte při vyvalování, tím křupavější budou po upečení. Netvrdnou a vydrží vláčné i do druhého dne. Viď Barbie?

Jak jsem zabila vánoce

1. ledna 2010 v 19:11 | toffo |  Vánoční šuplík
V prosincovém čísle časopisu Apetit mě velmi zaujal obrázkový postup filetování kapra. Ryba bez kostí, to by padla ta jediná, velká překážka, pro kterou zbytek mé rodiny ryby nemá rád na talíři. Vzpoměla jsem si na svá dětská léta a vydala jsem se s mojí Aničkou pro kapra na sádky. Stylově, procházkou se sáňkami, díky předvánoční sněhové nadílce. Kapřík měl ukázkovou váhu 2,7 kg a byl to naháč bez šupin, tak jak Apetit doporučoval.
Kapra jsme si přivezli už "praštěného,"jak jsem poprosila pana rybáře. O tom, že nám ho "praštil" ne moc dobře, jsem se přesvědčovala skoro celé dvě hodiny filetování (prostě se cukal a nevím, jestli to za ty nervy stálo). Kůži kapra jsem pod vodou očistila nožem. Odstranila hlavu a ocas. Vyjmula vnitřnosti. Teď začal proces filetování: od hřbětu - začinala jsem v místech od hlavy jsem pomalu podél kostí odstraňovala maso. Získala jsem dvě krásné poloviny.
Poloviny jsem nakrájela na porce. Každou porci jsem opatrně až na kůži nařízla ve vzdálenosti 3 mm - tedy alespoň jsem se o to snažila. Zářezy mají rozdrtit kosti, které se při tepelné úpravě kapra mají v mase rozpustit. Nejdůležitější je být precizní se zářezy v místech hřbetu kapra, kde se nalézá mnoho malých kostí.


Možná tím, že jsem pro kapra zvolila jinou úpravu, než smažením v trojobalu, jsem přesto kosti cítila. Možná jsem také nebyla přesná v třímilimetrových zářezech. Ale nebylo to nic, co by se nedalo překousnout :-). Protože jsem škrhola, zbytek "odfiletovaného" kapra skončil v troubě, na másle a s kmínem. Taková klasická porce pro kočku (alespoň tu z pohádky):
Když se muž vrátil z práce, Anička za ním hned běžela a jako hlavní novinu dne, mu hlásila: "Tati, víš co se stalo? Máma zabila vánoce!"