Obdivuji každého, kdo dokáže vykouzlit malé koláčky, posvícenské, svatební, na jedno, dvě kousnutí. A je po koláčku. Já přesně vím, proč místo slovesa pečení používám kouzlení. Koláčky jsem se už několikrát zkoušela a po posledním pokusu to vzdávám. Já totiž nepeču koláčky, ale nafouklé sopky. Koláčky mi v troubě vyběhnou, náplň z nich stéká jako láva . Budiž mi útěchou, že je to rodové prokletí. Moje maminka má s koláčky stejnou zkušenost. My máme v ruce velké, chodské koláče, ale o nich až přístě.
Jako poslední mě okouzlil recept z Rande s gurmánkou v české kuchyni. Dvojctihodné koláče, rodinný a lety prověřený recept od paní Vlasty Dvořákové - to pro mě byla výzva. Jako když býkovi v aréně máváte červeným hadrem před očima. Teď nebo nikdy!
Těsto bylo nádherné. Nadýchané a měkké jako prachová peřinka. Malá Anička nikdy neodolá a těsto si pohladí. A pak to šlo už raz dva, šup,šup, cak, cak, jen aby koláčky na plechu nepřekynuly a nesoptily.
U druhého plechu zkouším kromě rychlosti další fintu, každý koláček zmáčku do placičky, když mám hotový celý plech, tvořím teprve důlky na druhou náplň. Spěchám, aby koláčky nesoptily, tak už mi ani nezbývá čas hrát si s rovnoměrným okrajem koláčku.
A vedle mne si v klidu, beze spěchu, hraje Anička se svými koláčky.
Upečeno. A soptily. To je náš společný výsledek, můj a mé pětileté dcery. Poznáte snad deset rozdílů? Já ani jeden.
Z celého snažení jsem vybrala jeden, jediný vzhledný kousek. Ale tvarem stejně připomíná buchtičku. Jediným úspěchem bylo, že skvěle chutnali.
Teď už vím - že nikdy! Ani výborná receptura a troufnu si říct, šikovné ruce nestačí, když se nedíváte pod ruce zkušené hospodyni. Ty drobné triky, fígle mezi řádky nevyčtete.
coco-choc | 
))
Zde hledá 
Ahoj, jak je , máš krásný blog, spřátelíš, napiš mi jestli jo nebo ne, zatím ahoj..