Září 2009 « Archiv | Hohenbogen´s Kaffee

Září 2009

Poulet au Chou

29. září 2009 v 17:25 | toffo | V toffo-kuchyni

Kuře pečené na kapustě, podle receptu od babi z Labužníka. Podle nadšených komentářů nešlo nevyzkoušet. A nelitovala jsem. Měla jsem štěstí, že jsem v našem "obchodě nejdražším ve střední Evropě" zrovna narazila na pěknou a ne drahou kapustovou hlávku. Přidala jsem si trochu zeleniny, tedy přímo v dvoujnásobném množství, než je uvedeno v receptu.

Potřebujeme zeleninu:

1 menší hlávku kapusty - ta moje měla 800 g,

2 velké mrkve,

2 pórky,

2 velké cibule,

3 stroužky česneku.

A potřebujeme maso:

4 kuřecí stehna - rozdělila jsem je na 8 porcí, aby se lépe a rychleji propekla,

4 česnekové klobásky (v obchodě byly jen šunkové a jen dvě).

Olej a máslo na opečení.

Sůl a čerstvě mletý pepř na kořenění.

Suché, bílé víno a kuřecí vývar na podlití.

Troubu předehřátou na 180 stupnů - na pečení.

Zeleninu jsem pokrájela, cibuli a mrkev na půlkolečka, pórek a kapustu na proužky:

Nejprve jsem 5 minut zvolna smažila na lžíci oleje a lžíci másla opékala mrkev, cibuli a pórek. Pak jsem přidala kapustu, osolila a smažila dále, do zavadnutí kapusty. Osmaženou zeleninu jsem předala na pekáč. Přidala jsem 3 stroužky drobně nasekaného česneku.

Další v řadě na smažení a opékání byla kuřecí stehýnka. Omytá a pečlivě osušená papírovou utěrkou. Přesto ďábelsky prskala, proto doporučuji přikrýt si pánev ochranným sítkem. Já ho nemám, ale zato teď díky prskajícímu kuřeti mám vypucovanou kuchyň. Stehýnka jsem opekla do hněda, ke konci jsem opekla i klobásy. Opečené maso (nejprve kůži dolů)a klobásy jsem naložila do pekáče na opečenou zeleninu.

Podlila jsem 300 ml bílého vína a 300 ml polévky (bohužel hovězí), kterou jsem souběžně vařila na druhé plotýnce. Osolila a opepřila jsem maso a dala péct do vyhřáté trouby. Podle receptu máme péct 20 minut, pak maso obrátit a dopéct dalších 20 minut. Zdálo se mi to málo, vyzkoušela jsem 2 x 30 minut a i to bylo málo. Ještě další půlhodinu by kuře sneslo. Na vině asi bude moje "propečená" trouba.

Vůně neodolatelná, zelenina výborná, s jemnou chutí i vůní a maso bych s klidem vyměnila za nášup zeleniny.

Počet komentářů: 8

Kynutí a to expres!

28. září 2009 v 18:31 | toffo | V toffo-kuchyni

V srpnu jsem u zakoupeného časopisu také dostala přibalený dáreček - nový výrobek od Dr. Oetkera. Navzdory nepříznivým recenzím jsem se pomocníka rychlého pečení rozhodla vyzkoušet a to na švestkovém koláči přes celý plech. Podle návodu na sáčku potřebujeme:

1 balíček Kynuté těsto expres, 300 g hladké mouky, 25 g cukru, špetku soli, 150 ml vody, 2 lžíce oleje, 1 vejce.

Smícháním všech přísad jsem vytvořila těsto. Rozprostřela jsem ho na velký plech, pokladla rozpůlenými švestkami, hustě posypala skořicí a drobenkou.

Pekla jsem přibližně půl hodiny při 180°C.

Do hodiny - počátkem přípravou těsta - byl hotový koláč na stole. Výsledek nebyl vůbec špatný, zdařile imitoval kynuté těsto. Žádnou pachuť jsem v koláči nezaznamenala. Ale i rychlé kynutí lze vyzkoušet klasicky a zdravěji, s droždím.

Zaznamenali jste letošní nadúrodu švestek? Moje kuchyně určitě. Kromě klasických, kynutých koláčů od mojí maminky jsem stihla vyzkoušet lydiin švestkový koláč s pudinkovým krémem, skvělý švestkový koláč s frangipane podle praktického kulinária, inspirativní Terezčino čatní, (do pár skleniček jsem si neodpustila přidat chilli kroužky) a spolu s maminkou navařit povidla z 15 kilo švestek. Tak na .... švestky!

Přidat komentář

Bzenecké vinobraní 19.9.2009

24. září 2009 v 20:42 | toffo | Hezké věci

Nejhezčí zážitky vznikají neplánovaně. Alespoň u mě to tak funguje. Neplánovaná byla i cesta do Bzence na slavnosti vinobraní.

Krásným zážitkem byl krojovaný průvod náměstím Bzence. Z různorodých, barevných krojů přecházejí oči a atmosféra je úžasná.

Bakchus s nymfami:

Ochutnávka burčáku, v sobotu od 14 do 18 hod byl nejlepší ten z chateau Bzenec.

A kdo není na víno, zajde si na domácí pivo:

K zakousnutí toho na náměstí najdete spoustu - bohužel - jen nic tradičního. Piza, gyros, ražniči, hranolky, klobásy. Klasické pouťové občerstvení. Za nejlepší stánek s jídlem pasuji tento:

A moje děti tento:

A trocha inspirace pro perníkářky:

A na závěr malé, ale důrazné moravské ponaučení - víno se pije, hrozny se jedí.

Přidat komentář

Berounské hrnčířské trhy v neděli 13.9.2009

21. září 2009 v 17:05 | toffo | Hezké věci

Beze slov :

Moje srdeční záležitost :

Bábovkové formy - vzpomínka na bábovkování :

A vánoce přede dveřmi :

Počet komentářů: 6

Minestrone III.

12. září 2009 v 21:11

Mojí první biblí italské kuchyně byla italská kuchařka Kariny Havlů. Na straně 51 je recept na mou nejoblíbenější polévku.

Potřebujeme:

1 lilek,

2 velké brambory,

400 g rajčat (nahrazuji rajčaty v konzervě),

1 menší cuketa,

2 mrkve,

kousek celeru,

1 velká cibule,

200 g červených fazolí v konzervě,

100 g mraženého hrášku,

30 g slaniny

2 stroužky česneku,

pár lístků červené bazalky nebo 1 lžička sušené,

1 bujónová kostka,

50 g strouhaného parmazánu (nebo jiného tvrdého sýra),

1 lžíce oleje,

sůl,

pepř.

Všechny druhy zeleniny omyjeme, popřípadě oloupeme a pokrájíme na kostičky. Na oleji osmahneme drobně pokrájenou slaninu, vmícháme jemně nakrájenou cibuli s prolisovaným česnekem a když zežloutne, přidáme veškerou pokrájenou zeleninu a necháme za občasného míchání osmahnout.

Potom přidáme spařená, oloupaná, pokrájená rajčata (popř. konzervovaná rajčata) a dusíme zvolna asi 10 minut. Nakonec vmícháme rozdrobenou bujónovou kostku, zalijeme 1 litrem vody a ne cháme vařit doměkka. Než polévku stáhneme z ohně, vmíchám scezené fazole, hrášek, osolíme a chvíli společně povaříme. Nakonec vsypeme nasekanou bazalku, nastrouhaný sýr, špetku pepře a podáváme.

Uvědomila jsem si, že polévky moc často nevařím. Zapomínám na ně. Přitom "polévka je grunt a maso je špunt." Musím se prostě polepšit.

Počet komentářů: 4

Holašovice

4. září 2009 v 19:39 | toffo | Hezké věci

Holašovice na nás zbyly jako poslední zastávka letošního dovolenkového putování. Poprvé nás překvapily, když je naše navigace nenalezla. Tím pádem jsme se museli spolehnout na navigaci hodně starého typu, tj. na mě a autoatlas. Holašovice patří mezi památky Unesco, ale ani silniční značení na ně dlouho neukazovalo. Až možná dva kilometry před cílem.

Doputovali jsme zrovna v čase oběda, tak po prvním kolečku po návsi naše kroky směřovaly rovnou k holašovické hospodě. Její jídelníček je zaměřený převážně na českou klasiku a ta nám po čtrnácti dnech přišla velmi k chuti.

Svíčková s knedlíkem a moravští vrabci se zelím a jihočeskými drbáky jako doklad česko-moravského přátelství. Jídlo nešizené, výborné chuti. Plátek masa ze svíčkové se rozplýval na jazyku, moravské vrabce doplňovala hustá, chutně okořeněná šťáva s kousky cibule.

No, možná drbáky byly trošku tužší, není nad chlupaté knedlíky od mojí maminky. Podruhé nás v Holašovicích překvapila cena za oběd - 80,- a 67,- korun českých.

Po dobrém jídle jsme se vydali na důkladnější, druhé kolečko procházky po návsi. Holašovice v parném poobědním čase dýchaly klidně, možná ospale, nikam nespěchaly. Po návsi se pohybovalo s bídou 20 lidí. To bylo naše třetí překvapení. Jsme zvyklý, že o prázdninách kulturní i přírodní památky praskají ve švech a všude je "narváno." Před nemilosrdným sluncem se můžete schovat na lavičky pod vzrostlé stromy na návsi.

Chtěli jsme se podívat do dvora a tak jsme využili otevřená vrata domu č. 30, která nabízela malé selské muzeum věcí, nářadí a náčiní.

S panem Hoškem jsme strávili dobrou třičtvrtě hodinku, plnou příjemného povídání. O tom, že Holašovice mají v poslední době v oblibě japonské televizní štáby. Za poslední rok je už navštívili 3krát. (Vždy chtějí vidět a natočit houby a houbovou polévku.) Povídání o pokladech ve zdi, o starých džbánech plných stříbrňáků.

Už vím, jak vypadá česlo a nepropadla jsem ze zkoušky z žentouru.

Rod pana Hoška v usedlosti sídlí již 500 let. Vrátili jsme se na náves a už si povídáme o dřevěných pumpách s dalším holašovickým "odborníkem." A čas jako by náhle neexistoval…